Pomiňme detail, že ten kříž je pravděpodobně pouze pozlacený, podobně jako ostatní liturgické předměty (kdyby to bylo skutečně ze zlata, už by to dávno bylo ukradeno) a připusťme obecnější námitku, že Církev investuje značné prostředky do činností, které nemají bezprostřední význam pro charitativní a podobné účely.
Námitka každopádně předpokládá, že úkolem Církve je věnovat se utilitárním činnostem, takovým, které mají bezprostřední pozitivní dopad (také) na sekulární společnost. Církev ale není ve své podstatě charitativní organizace, jakkoli se charitě intenzivně věnuje, navzdory nepravdivé implikace příslušného memu.
Církev však slouží chudým proto, že v nich vidí Krista v jeho chudobě – to je ten vlastní důvod, proč ji vůbec nějací chudí zajímají – protože Bůh se z velmi dobrých důvodů rozhodl, že se bude tímto způsobem ve světě manifestovat. Pokud tedy uctívá Boha v chudých, musí jej tím spíše uctívat v něm samém. Pokud slouží tam, kde je Bůh přítomen ve své chudobě, musí sloužit i tam, kde je přítomen nejen ve své chudobě, ale i se svým tělem a krví, duší i božstvím. Jestliže na sebe Bůh vesmíru bere podobu nejobyčejnějšího pokrmu, je to nejvyšší projev pokory a chudoby, a pokud Církvi opravdu záleží na chudých, musí jí především záležet na tom, který se vzdal všeho, včetně sebe, pro spásu světa. Tato služba má přitom povahu liturgie a sakrální architektura a přidružené předměty představují nedílnou součást liturgie, protože lze skrze ně komunikovat význam, který by nebylo možné komunikovat jinými prostředky. Církevní charita tedy není samoúčelným sekulárním humanismem, ale musí být vždy integrována do širšího a hlubšího rámce oslavy Boha. Církev sice je největší charitativní organizace na světě, ale to není poslední důvod, proč existuje.
Oponentova námitka tedy vychází z domnělé sekulární identity Církve. Sekulární identita je ale identitou předpokládaného oponenta, nikoli identitou naší. My máme identitu vlastní a tu sekulární nepotřebujeme. Součástí této identity jsou pak různé druhy činností – někdy se označují martyria (svědectví), leiturgia (slavení) a diakonia (služba). A církev bude vždy dělit své úsilí a prostředky mezi všechny tyto druhy činností, tedy nejen ty, jejichž význam jsou sekularisté schopni docenit.