Útlá knížka Nevyžádané rady mládeži, jejímž autorem je populární kněz a biolog Marek Orko Vácha (dále jen „autor“) vyšla v roce 2017 a dočkala se značné popularity. Je to zajímavá a podnětná kniha, současně je však problematická. Její největší problém (z jiného úhlu třeba i přednost) spatřuji v tom, že působí dojmem autorovy mimořádné myšlenkové spontaneity. Autor je v ní jednoznačně velmi upřímný, což je třeba vyzdvihnout a ocenit. Současně nelze přehlížet, že tato kniha obsahuje spoustu tvrzení, která bych obecně charakterizoval jako zavádějící. Tím myslím, že je třeba nejsou explicitně mylná, ale lze je extrémně snadno interpretovat tak, že dojdeme k chybným závěrům. Zdůrazňuji, že pokud z nich budu takové závěry vyvozovat, pak to NEznamená, že je přisuzuji autorovi, nýbrž se zdržuji soudu o tom, zda by autor s podobnými výklady souhlasil, nebo ne.
Autor na začátku říká, že tato kniha je tak trochu kobercový nálet, že schválně píše vyhroceně a že si to mladí mají přebrat. Autor jako by dokonce přiznával, že v knize je řada „nepravdivých“ tvrzení, když říká: „Pravděpodobně mnohokrát si u textu řeknete: ale takto to přece není! a moc doufám, že bude následovat otázka: a jak to tedy je? Kniha je spíše surovým železem k tavení a tříbení. Nejsem majitelem konečné pravdy a nečiním si nárok na to, že takto to je.“ Já si však nemyslím, že tato sebeskepse je dostatečnou omluvou pro řadu nedomyšlených a nelogických momentů. Hrubě řečeno: Dát mladým knihu obsahující dílčí nepravdy a čekat, že se tak dostanou k pravdě, je velmi pochybná metoda duchovního vedení. Autor se možná o duchovní vedení nesnažil, nicméně mnozí k ní právě tak budou přistupovat, a to i navzdory jeho citovanému zákazu takto k ní přistupovat. A právě kvůli tomu, že ta kniha obsahuje i řadu tvrzení pravdivých a užitečných, snadno lidem vštípí i ty nepravdy.
Ale dost už úvodů, pojďme na konkrétní body:
Ze všeho nejdřív chci uvést několik bodů, které vnímám jako pozitivní. Většina dalšího textu se sice zabývá těmi otázkami, u kterých nastává nesouhlas, to je ale dáno tím, že nebudu komentovat ty pasáže, se kterými souhlasím a nevidím je jako problematické. Takže mezi ty pozitivní věci bych řadil:
- Že autorovi evidentně upřímně záleží na blahu jeho cílového čtenářstva.
- Že klade důraz na převzetí osobní zodpovědnosti za vlastní život.
- Že vede čtenáře od stěžování si na poměry k úsilí o jejich efektivní změnu, počínaje u sebe.
- Že se snaží vystihnout to opravdu podstatné v životě křesťana, byť mám značné pochybnosti, nakolik se mu to vždy podařilo.
- Že se to dobře čte.
A nyní k těm sporným pasážím:
str. 9: „Nechci ukázat jednu konkrétní cestu, jedno prožívání života, to nejlepší. Nic takového není, krása je v pestrosti – máš svoji vlastní cestu, tak po ní jdi. Spíš chci v tobě zapálit oheň, a jak moc si přeji, aby už vzplanul.“
Zkusme si na chvíli představit, že by si tento odstavec přečetl Lucifer krátce před svou vzpourou. Našel by v tom odstavci něco, co by jeho plán popřelo, zakázalo? Ne, protože jeho cesta vedla pryč od Boha, takže jejím opakem je sám Bůh, ale ten v tom odstavci prostě schází.
V této souvislosti se musí říci, že každý člověk má trojí úroveň Božího povolání. Primární úroveň je povolání ke svatosti a to je pro všechny lidi stejné. Sekundární je k životnímu stavu (kněžství, manželství, řehole, zasvěcené panenství), terciární je ke konkrétní činnosti (zaměstnání, péče o danou osobu, práce na konkrétním projektu) – tyto už jsou skutečně individuální. Ke konkrétnějším věcem:
- Není pravda, že neexistuje nejlepší cesta, ta totiž existují a je jí sám Bůh (resp. Kristus), jakkoli k němu různí lidé dojdou různě, pouze nesmějí jít pryč od něj.
- Krása pak není v pestrosti obecně, ale jen tehdy, pokud je pestrost v souladu s harmonickým řádem.
- Člověk má svou cestu, ale spíše na způsob participace, než že by byla jeho vlastní v ontologickém smyslu. Je to především Boží cesta a stává se lidskou skrze jednotu lidské a Boží vůle.
- A oheň v duši může být dvojí: Oheň Ducha svatého a oheň pekelný. A ten odstavec mezi nimi trestuhodně nerozlišuje.
str. 15 až 16: „Copak nevíte [k dívkám], že vaším nejvnitřnějším zadáním je, abyste byly krásné a provokativní a tvořivé, a chlapci, copak nevíte, že vaším zadáním je umět se porvat a zvítězit? Chci to říct nahlas, to nejsou hříchy, naopak, to je váš úkol a hřích je, když takoví nejste.“
Tomáš se v Sumě dotýká podobného problému, když na námitku: „Mimo to každý hřích má protilehlou neřest. Ale nečistotě nezdá se žádná neřest protilehlou.“ odpovídá: „Protilehlost nečistoty se nepřihází v mnohém, protože lidé jsou více nakloněni k potěšením; a přece protilehlá neřest je obsazena pod necitelností.“ (viz STh II-II ot. 153 čl. 3) Ačkoli neposkytuje tak barvitou a živou analýzu jako autor, mnohem lépe zachycuje tuto základní myšlenku: Ke každé ctnosti jsou dvě neřesti, ty ctnosti jsou střed, ty neřesti jsou extrémy, odchylky od toho středu, každá na jinou stranu. Když se někdo setká s jednou z těchto odchylek a snaží se ji vyvážit, musí si dát pozor, aby tím vyvažováním nepřevážil a neskončil v opačné neřesti, než proti které prve brojil. Tak např. zbabělost je opakem statečnosti, ale východoevropští youtubeři pobíhající po střechách jedoucích rychlovlaků také vykazují opak statečnosti, pouze ten z opačného pólu (nerozvážnou smělost). Konkrétnější body:
- Hlavní problém autorova hodnocení spočívá v tom, že nerozlišuje mezi intenzitou a usměrněním lidské sexuality. Když popisuje ty neživotné jedince (a jejich neživotnost interpretuje jako sexuální problém), pak bych spekuloval, že pravděpodobnou příčinou je neusměrněná (nezřízená) sexualita normální, či dokonce zvýšené intenzity, a ne usměrněná sexualita nízké či nulové intenzity.
- Ne, provokativita opravdu nepatří k nejvnitřnějšímu zadání dívek. Beru to jako výsledek autorovy aktuální frustrace nad stavem mládeže. Zná snad autor jedinou světici, která byla svatořečena pro svou tělesnou provokativnost? Autor zde patrně zaměňuje svůj subjektivní vkus za objektivní měřítka lidského chování.
- Krása už k tomuto zadání (v kvalifikovaném smyslu) patří, ale i zde je nutné rozlišovat. Autor pranýřuje, že některé dívky „si zakazují být krásné a dávají na odiv svou ošklivost, své pohrdání oblečením, své pohrdání tělem“. Nedokážu posoudit, zda tato charakterizace vystihuje postoje farníků či farnic, se kterými má autor zkušenost, nicméně marně vzpomínám, kdy jsem naposledy v kostele viděl někoho, na koho by tento popis seděl. Opravdu mě nikdo nenapadá. Ani vlastně nevím, co si mám pod tím představit. Jistěže takový přístup je špatný, ale to, s čím jej autor klade do kontrastu, není o mnoho lepší. Vždyť provokativní oblečení je také forma pohrdání tělem, pouze na opačném extrému. Je to jako poměr mezi lakotou a rozhazovačností – nelze jednu neřest léčit neřestí opačnou. Neřesti je naopak třeba léčit ctnostmi, čímž se dostáváme k tomu, že žena je krásná především ctnostmi své nesmrtelné duše, a tělesnou krásou teprve sekundárně, navíc v interakci s krásou duchovní (a je mi úplně jedno, jak moc je toto tvrzení (ne)populární). Také zdůrazňuji, že „vyhaslí odsouzenci a mrtvé oči“ sice svědčí o absenci ctností, nicméně „neukázněné stádo divokých koní“ rovněž, a možná ani nutně nejde o jiné ctnosti, které v obou případech scházejí, možná jen jde o protikladné kontrární neřesti týchž scházejících ctností. Stručně řečeno – standardem ženské krásy je Panna Maria a tu asi nelze příliš přirovnat k neukázněnému stádu divokých koní.
- Kromě toho, jakým způsobem autor vyvozuje z oblečení, které shledává neestetickým, to, že jeho nositel(ka) pohrdá oblečením, svým tělem a zakazuje si být krásná? Není to prostě jen špatný induktivní úsudek? Co když to prostě vypovídá o odlišném vkusu nebo třeba jeho absenci? Nebo o prosté indiferenci vůči módě, což není neřest, ale podle mého soudu naopak ctnost. Určitě autor správně odhaduje motivace a postoje těch jedinců?
- A je tu další problém: Autor se snaží posuzovat povahové vlastnosti (svých?) farníků podle toho, jak na něj působí, když jdou ke sv. přijímání. Opravdu je to reprezentativní kontext, který ukáže, co v člověku doopravdy je? A co by vlastně ti chudáci měli dělat, aby se nad nimi autor tak nepohoršoval? Nedívat se do země? Usmívat se doleva doprava? Předělat se na sangviniky nebo choleriky? Nebo si rovnou tančit do kroku? Neslouží ten obřad náhodou k úplně jiným věcem, než aby při něm lidé dokazovali celebrantovi, že jsou plní emocí a životního elánu? Co kdyby ty stejné lidi potkal na večírku, u jídla v restauraci, na sportovním utkání nebo třeba jen při soukromém neformálním rozhovoru? Osobně znám lidi, kteří se dokážou pěkně odvázat, když přijde na věc, ale v kostele se dovedou chovat slušně. Zkrátka a dobře, autorova sociometrie je založena na špatném vzorkování, jaké nutně obnáší zkreslené výsledky. Otázka je, jak moc jsou zkreslené a zda toto zkreslení ovlivní konečný závěr. Autor však tyto otázky vůbec nediskutuje. Z textu to vypadá, jako by si je ani nekladl. Což by se ale od člověka s doktorátem z přírodních věd mělo očekávat.
- Další zkreslení vidím v „efektu chybějící dlaždice“. Na škále všech možných problémů, které mohou lidé mít, je tu zejména jeden, který v autorovi vzbuzuje mimořádnou frustraci, a proto má tendenci jej vidět neúměrně intenzivněji než problémy jiné, případně problémy přesně opačné. Je to asi jako když si někdo stěžuje „ty vždycky děláš X“ – ten člověk patrně nedělá X vždy, ale mluvčímu X silně vadí, a tak si toho pokaždé všimne, zatímco non-X, Y či Z přehlédne (neboť non-X je u něj samozřejmost a Y a Z mu náhodou zase tolik nevadí). Domnívám se, že i tento mechanismus se v autorově hodnocení projevuje a přispívá ke zkreslení autorových závěrů.
- Konečně je třeba říci, že autor nedoceňuje přirozenou variabilitu lidských temperamentů. Např. v rámci populárního modelu MBTI by autorovými ideálními farníky byli stereotypní ESFP, ENFP, ENFJ nebo ESTP, hlavně ne stereotypní ISTJ, INTJ, INTP nebo INFJ. V rámci vědečtějšího pětifaktorového modelu by se autorovi asi líbilo, aby byli lidé co nejvýš na škálách extraverze a otevřenosti ke zkušenosti a raději níže na škálách svědomitosti a neuroticismu. Ano, jsou takoví, kteří tomu vyhovují, a pak jsou takoví, kteří tomu nevyhovují. Církev je dost široká, aby zvládla integrovat všechny osobnostní typy, pro každý z nich je v ní místo – i pro rozené dobrodruhy, i pro rozené úředníky – a není nutné předělávat jedny na druhé nebo naopak. Autor má jistě plné právo, aby mu byla některá osobnostní nastavení sympatická a jiná méně, ovšem způsob, jakým to v knize podává, svědčí o malém nadhledu a celkově působí poněkud nezrale. Ta nezralost vyplývá z toho, že autorovy požadavky jsou nezobecnitelné. Vždyť pokud je něco vhodné jako obecná norma, potom to musí fungovat, i když to dělají všichni. Tak např. nekrást je obecná norma, a kdyby se tím všichni řídili, měli bychom lepší svět. Ale co kdyby se všichni věřící začali chovat tak, jak autor (implicitně) doporučuje, počínaje věřícími zaměstnanci jaderných elektráren, bezpečnostních složek, technických služeb či nemocnic? Myslím, že by to byl dobrý námět na apokalyptický horor. Ale pozitivní stránka by byla, že by nikdo nemarnil čas zbožnou účastí na seminářích symptotermální metody a po krátký čas zbývajícího života by se nestyděl za své tělo.
A kdyby snad autor namítl, že takhle to nemyslel? OK, ale kde je to napsáno v té knize, že takhle to nemyslel? - Autorovu myšlenkovou chybu lze popsat i takto: Autor vysledoval problém v duchovním životě současné mládeže (bezživotnost, žádná odvaha k něčemu velkému, zahleděnost do vlastních problémů atd.) – tento problém opravdu existuje, byť lze diskutovat o jeho míře, prevalenci a závažnosti oproti jiným problémům. Současně vysledoval symptomy (projevy, koreláty) tohoto nezdravého přístupu (v chování, oblečení, zájmech, aktivitách). Potom znegoval ty koreláty a tyto protikladné symptomy (udělat nějaký exces, opít se rumem, poprat se, tančit flamenco) přinejmenším implicitně doporučuje jako formu terapie. Problém je v tom, že tu negaci provedl v rovině symptomů, a ne v rovině samotných neřestí. Z těchto důvodů musím jakožto typický zástupce kasty „moudrých rádců, uvážlivých vychovatelů, střízlivých praktiků, zbožných duchovních vůdců, hubených intelektuálů“ a jiných podobných živlů projevit (dílčí až značný) nesouhlas s autorovou analýzou, diagnózou, prognózou i terapií.
- A ještě jedna věc: Kdybych byl katolík liberálnějšího ražení a spíše skrovného katechetického vzdělání (což sedne na podstatou část věřících), dokázal bych si na uvedené stránce najít schválení antikoncepce (protože symptotermální metoda je přece dobrá jen pro bezživotné, vlažné životy bez výkyvů, bez odvahy ke hříchu i ke ctnosti – parafrázuji). Jistěže to tam tak není výslovně napsané, ale o to je to možná svým způsobem horší.
Souhrnně bych tedy řekl, že autor nepřesně diagnostikoval problém a navíc navrhuje ke své nepřesné diagnóze chybné řešení. Absence ctností se řeší právě a jen těmi ctnostmi, a nikoli poukazováním na kladné stránky kontrárních neřestí v blahé naději, že se to v těch lidech tak nějak aritmeticky zprůměruje.
str. 17: „Jménem lásky je všechno a hned… Láska nepočítá a jedinou číslicí, kterou uznává, je nekonečno.“
Tento popis sugeruje emocionální chápání lásky. Láska je však především volní úkon. A člověk jej v jeho nejdokonalejší podobě typicky není schopen hned. A pokud se výrazy všechno a nekonečno ztotožní s Bohem, pak by se to dalo uznat, nicméně v kontextu tanečních bych používal podstatně skromnější kvantifikace.
str. 18: „Základním pozváním Ježíše Krista je následuj mě a není zde řečeno následuj mě, až si uděláš pořádek ve svém životě, až ukončíš tento problematický vztah, až se zbavíš této závislosti, až se zbavíš tohoto tak trapného hříchu. Není to: napřed si v sobě ukliď a pak se budeme bavit. Následuj mě je naléhavé, bezprostřední, nesnese odklad, je to teď a tady…“
Souhlasím s hlavním bodem té myšlenky, že na Boží výzvu se má odpovídat okamžitě, bez ohlížení se za svými hříchy, nakolik je toto ohlížení se překážkou v poslušnosti Bohu. Problém je ale v tom, že autor zamlčuje kauzální vztah mezi následováním Krista a hříchy. Je pravda, že Bůh někdy ponechává člověka upadnout do hříchů, aby se člověk cvičil v pokoře a přestal spoléhat sám na sebe. Pokud se pak člověk nadměrně trápí a rmoutí nad svými hříchy, uzavírá se do sebe, což je vposledku projevem pýchy a nezřízené touhy po dokonalosti skrze vlastní zásluhy. Obecně však následování Krista není v souladu s habituálními hříchy, ať těžkými nebo lehkými, a Kristus dává milost k jejich překonání. Spíše by to tedy mělo znít např. takto: „Následuj mě a právě tím si uděláš pořádek ve svém životě, právě tím ukončíš tento problematický vztah atd.“ Následování Krista není podmíněno předchůdnou bezhříšností, ale ani na ní není kauzálně nezávislé.
str. 19: „Království Boží dobývají násilníci, kteří riskují a kteří se nebojí… Nejsou to úzkostliví mládenci v tesilkách, co nikdy neudělali žádný hřích, protože nikdy k žádnému hříchu nenašli odvahu, co provozují svoje malé hříchy, protože na ty velké si netroufli.“
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na Luthera a jeho „statně hřeš a ještě statněji věř“ – byl by snad právě on vzorem násilníků, kteří riskují a velkými hříchy dobývají Boží království? (A pokud snad autor Luthera částečně obdivuje, jak je u současných teologů vcelku běžné, obdivuje z analogických důvodů třeba současné sedesvakantisty, jejichž motivace i rétorika notně připomínají raný protestantismus?) Anebo snad autor používá slovo hřích v nějakém velmi nestandardním významu? Je sice pravda, že někteří lidé, kteří se pro své hříchy dostali až na samé dno, si tak uvědomili svou nicotnost a došli obrácení, ale to je výjimka, ne pravidlo. Kromě toho, velké hříchy nejsou obvykle jednorázovým statečným dobrodružstvím romantického hrdiny, ale výsledkem mnoha malých, ale stupňujících se hříchů, výsledkem postupného otupování svědomí. A pokud někdo nedělá hříchy „ze strachu“, pak to lze možná nazvat i bázní před Hospodinem a to je dar Ducha sv., nikoli překážka v rozletu (do propasti pekelné?). Anebo snad autor pod pojmem hřích myslí nekonvenční věci, na které si nikdo jiný netroufne? Pokud ano, pak by to znamenalo, že by např. dílo Matky Terezy genericky zařadil pod slovo hřích, což by byl vrchol teologické absurdity, takže takto to asi nemyslel.
str. 20: „Jen velcí mužové smějí mít velké chyby. […] Kdo není schopen pořádného hříchu, není schopen ani výrazné ctnosti a vlažní budou vyplivnuti z úst.“
Ta implikovaná exegeze je sice trochu diskutabilní, ale já ji s oblibou používám taky, takže ji nebudu kritizovat. K věci: První věta citovaného úryvku je typický příklad pseudointelektuálního tvrzení, které sice na první pohled vypadá jako něco originálního a chytrého, ale ve skutečnosti je to pitomost. Může snad generální ředitel korporace [velký muž] podvádět manželku [velká chyba]? Může Stalin [velký muž] posílat lidi do gulagů [velká chyba]? Může Napoleon [velký (ehm, velký) muž] vést nespravedlivé dobyvačné války [velká chyba]? Dobýval snad Napoleon kromě Evropy i království Boží? Použil by snad autor dotyčnou větu i ke zhodnocení Putinova „angažmá“ na Ukrajině? (Patrně ne.)
Na trochu obecnější rovině bych řekl, že výzva k radikalitě je mi sympatická, taky nemám rád vlažné křesťanství, ale spojovat radikalitu evangelia s radikalitou hříchu a tvrdit, že pořádný hřích podmiňuje pořádnou ctnost, s tím prostě nelze souhlasit.
str. 21: „Tohle je hřích a je to jediný hřích na světě, nežít život, nevyplout na oceán, žvanit, potloukat se po přístavu, věčně kritizovat kde co a kde koho, nic nevytvořit, shazovat, pomlouvat a shánět novinky.“
Tato formulace nám říká hodně o tom, jaký druh chování autora v době psaní knihy ponejvíce frustroval (a možná stále frustruje). Dokonce bych řekl, že je to tvrzení v jistém smyslu doslova pravdivé, protože žít pravdivě znamená žít v souladu s Boží vůlí, uskutečňovat život směrem k Dobru a Pravdě, takže každý hřích lze chápat jako jistý nedostatek života. V daném kontextu však spíše platí, že je to jeden z mnoha různých hříchů, a ne ten jediný, ani ne ten nejzávažnější (nejzávažnější jsou ty, které obnášejí nějakou formu zatvrzelosti, nikoli pouze nedostatek elánu a jisté maloměšťáctví). A já prostě jen doufám, že to někdo nevezme příliš doslova a nevypluje z toho přístavu třeba na pirátskou výpravu, na které nebude nikoho kritizovat ani pomlouvat, pouze občas někoho okrade nebo zabije. Vždyť to už přece podle autorovy formulace hřích není, nebo snad ano?
A jedno malé rýpnutí ad hominem – po letmém pročtení některých článků autorova blogu (odkaz) mám dojem, že by si měl tu pasáž o kritizování kdekoho a kdečeho, shazování a shánění novinek ještě trochu promeditovat. A pokud by snad autor namítl, že on se v takovém jalovém kritizování neangažuje, nýbrž poskytuje relevantní a potřebný komentář k politickému a společenskému dění, protože někdo přece musí poukázat na to, že Zeman je špatný prezident atd.? Potom je na místě se ptát, čím se jeho „kritizující“ texty podstatně liší od těch textů, do kterých se strefuje v citovaném odstavci.
str. 26: „Chlapci moji, běda vám, jestli poslechnete hlasy sirén, běda vám, jestli uvěříte, že poslušnost vám zajistí věčný život, bědá vám, když budete rozumy jiných, rozumy kohokoliv, ano, ty moje především, a všechno, co jsem kdy napsal, následovat víc než vlastní srdce.“
Toto tvrzení je nelogické a nedomyšlené.
Zaprvé: Co když nám, čistě hypoteticky, naše srdce říká přesně to, že máme poslouchat cizí rozumy víc než vlastní intuice? Potom bychom se ocitli v neřešitelné situaci, protože uvedená rada by nám tehdy velena dvě kontradiktorní věci. Kromě toho, pokud bychom tu radu interpretovali tím nejradikálnějším způsobem, tedy že nemáme poslouchat cizí rozumy, ale následovat své srdce, potom už tuto radu nemůžeme poslechnout, jelikož bychom tím poslouchali cizí rozumy, od čehož ta rada právě odrazuje.
Zadruhé: Co je to vlastně to srdce? Vztahuje se na něj i toto? (Mk 7,21–23) „Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“ Nebo toto? (Řím 1,24) „Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní tělo.“ Ti všichni, o kterých je zde řeč, následovali vlastní srdce, kde se tedy stala chyba? V tom, že lidé mají následovat srdce Kristovo, ne to svoje. Někteří katoličtí preláti užívají heraldického hesla secundum cor tuum, žádný ale nevyužívá hesla secundum cor meum. A o králi Davidovi se říká (Sk 13,22): „Povznesl za jejich krále Davida, o němž vydal (pochvalné) svědectví: Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.“ Připomeňme, že David se ne vždy choval secundum cor tuum, ale občas i secundum cor meum (vražda Uriáše a cizoložství s Batšebou), není však chválen kvůli tomu, nýbrž navzdory tomu.
Dále k věci: Dovolím si citovat malý úryvek ze sv. Františka (asi jiného sv. Františka, než kterého autor na straně 22 dává za vzor, ale co, sv. František jako sv. František): „Dokonalými nás činí jedině láska, avšak třemi hlavními prostředky, jak jí dosáhnout, jsou poslušnost, čistota a chudoba. […] Jsou to tři ramena duchovního kříže, avšak všechna tři jsou zasazena do čtvrtého, jímž je pokora.“ (Možná by to v příštím vydání mohli pojmenovat Nevyžádané rady Filoteji, ale spíš bych zůstal u původního názvu Úvod do zbožného života – úryvek je z části 3. kap. XI.)
Takže proti autorovu tvrzení je třeba říci, že poslušnost věčný život skutečně zajišťuje. Stačí se podívat na ty, kteří v křesťanství vykonali nejvíce, počínaje třeba sv. Pavlem. Nebyl snad celý jeho život od obrácení před Damaškem až po mučednickou smrt v Římě naplněn poslušností příkazu hlásat evangelium? Nestála snad na začátku povolání každého z apoštolů poslušnost Kristovy výzvy „Následuj mě!“? A kdyby si někdo vzal autorovy rady k srdci, přestal zevlovat v přístavu, vyplul na oceán a dosáhl věčného života, copak by to nebyla právě poslušnost té nevyžádané rady, která by to celé zapříčinila? Jsou, pravda, lidé, kteří místo Boha poslouchají tělo, svět a ďábla, a tato poslušnost opravdu věčný život nezajišťuje, ale tuto distinkci autorův text postrádá.
A ještě k tomu poslouchání starých a zkušených: Ono je to užitečné mimo jiné proto, že ty zkušenosti jsou často vzpomínky na vlastní chyby. Kdo se nechce učit chyby od starých a zkušených, bude se je učit sám a to není projev moudrosti, nýbrž je to jedna z těch chyb, před kterými by nás staří a zkušení varovali.
str. 38: „Ber vážně Pravdu, která není něco, ale Někdo.“
Stavět do protikladu noetickou a ontologickou pravdu je projevem nezvládnuté filosofie. Pravda je jak něco, tak i Někdo, protože ji pokaždé vypovídáme v jiném významu. Pokud bychom autorovu tezi vzali doslova, museli bychom se zeptat, zda je pravdivá samotná ta teze, že pravda není něco, ale Někdo. Pokud je pravdivá, znamenalo by to, že samotná ta teze nemůže být něco, ale musí být Někdo. Anebo to prostě znamená, že někdo ostentativně dokládá, jak bohatost reality nemůže být adekvátně popsána pomocí určitého filosofického systému, aniž by sám byl nejprve schopen tento filosofický systém korektně používat?
Já bych se na to díval asi takto:
- Noetická (logická) pravda je shoda subjektu a predikátu, je to něco, ne někdo, přesněji je to vlastnost (kvalita) soudu.
- Ontologická pravda je shoda věci s tím, jaká by ta věc měla být. Tato kvalita se přitom uskutečňuje na způsob analogie (v různé intenzitě). Primárně se uskutečňuje v Bohu, který je opravdu Někdo (ale může být i něco podle toho, jak definujeme pojem něco, zejm. pokud ho definujeme tak, že něco je cokoli, co se nás jakkoli týká, tehdy je Bůh to nejvyšší Něco).
- Sekundárně se ontologická pravda realizuje ve věcech, nakolik jsou takové, jaké mají být – tak hovoříme např. o pravém (pravdivém) zlatu, pravém (pravdivém) příteli nebo pravé (pravdivé) víře či lásce. Sám autor na to naráží, když (vcelku právem) lamentuje, že zvířata dokáží žít naplno jako zvířata, ale lidé nedokáží žít naplno jako lidé. Tato sekundárně-analogická ontologická pravda, je pak opět něco, a nikoli Někdo.
- Lépe měl tedy autor říci něco ve smyslu, že pravda není pouze něco, ale také Někdo, a nikoli že je to druhé, spíše než to první.
str. 38: „Když by někdo z nás řekl, že mu jde o Pravdu, za kterou je ochoten žít, nebo když by dokonce řekl o Lásku, bude přesně proto nazván pravdoláskařem, sluníčkářem, romantikem, nadšencem – nebo fanatikem, v každém případě člověkem, který nestojí nohama na naší pragmatické české zemi, který neví, jak se svět točí.“
Svět se opravdu točí okolo Lásky a Pravdy, dokonce bych řekl, že Láska je fundamentální strukturou světa – a k odvození tohoto poznatku mimochodem úplně vystačím se starým dobrým tomismem. Autora jsem zde již myslím nepřímo nazval romantikem, ale ne kvůli touze po Pravdě a Lásce, ale spíše kvůli (podle mě neúměrným) důrazům na následování vlastního srdce a samoúčelně nezodpovědné vyplouvání za životním dobrodružstvím.
Co se mi na této pasáži nelíbí je to, že je to parodie na autentické předjímání námitek. Autor naznačuje, jak by někomu mohl vadit ušlechtilý ideál a jak je to špatně, že tento ideál někomu vadí. Ano, je to tak, ale neobsahuje snad ta kniha mnohem problematičtější tvrzení, než že nám má jít o Pravdu a Lásku? A neměl by spíše předjímat tyto námitky a řešit je?
str. 48: „Všichni, kteří říkají, že jim jde o princip, pamatuj, že jim o princip nejde nikdy.“
Autor se zde příliš lacině a ledabyle vypořádává s naprosto relevantním a významově bohatým filosofickým pojmem. Princip je to, z čeho něco jiného vychází. Existují principy reálné, např. počátky, původy, příležitosti, podmínky, příčiny nebo elementy, a logické, jako např. pojmy, definice, otázky, problémy, znamení, obecné pravdy, normy, premisy, smyslové vjemy atd. (srov. Wuellner: Summary of Scholastic Principles). Nejvyšší ze všech principů je přitom sám Bůh Otec, který je Principem bez Principu. Uvádím to proto, aby bylo jasné, že když někdo řekne, že mu jde o princip, pak dopředu nevíme, o co mu vlastně jde, protože pod pojmem princip si lze představit mnoho různých věcí. Často to třeba znamená, že mu jde o to, z čeho vychází jeho chování, o obecnou normu chování, která nezávisí na nahodilých okolnostech apod. Samotnému autorovi jde v mnoha případech o princip a je to tak dobře. Když např. nabádá mladé, aby žili naplno, nutně vychází z principu, že žít naplno je lepší než žít naprázdno; a podobných příkladů bychom v celé knize i ve všech ostatních autorových textech či rozhovorech našli spoustu, byť třeba nikdy explicitně neřekne, že mu jde o princip. Ale řekne třeba, že mu jde o Pravdu a Lásku – není to snad princip jako brno?
Doporučoval bych proto být k principům shovívavější, neobejdeme se totiž bez nich nikdo, jde pouze o to, nakolik si budeme uvědomovat, které konkrétní principy formují naši činnost, zda jsou ty principy dobré nebo špatné a zda je mezi daným principem a jeho principátem správný, hierarchický a spořádaný vztah.
str. 48: „Už jsi dospělý, už letíš sám a už nepotřebuješ, aby tě někdo vedl.“
To je skoro jako od milujícího strýce Zmarchroba. Co by na to asi řekli sv. Ignác, sv. Jan Klimak, sv. Jan od Kříže nebo sv. farář Arský? Co by na to asi řekl Scott Hahn, který je na téže stránce doporučován? (tomu doporučení mimochodem sekunduji) A jak konkrétně lze tuto větu harmonizovat s Mk 10,15: „Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“? Jak ji lze harmonizovat např. se spiritualitou sv. Terezie z Lisieux? Jak ji lze harmonizovat s obecně lidskou zkušeností, že učedník bez duchovního vedení je jako voda bez koryta?
Prostě a jednoduše, tato věta by potřebovala ještě hodně distinkcí, než by z ní vyrostlo něco pořádného. Hodně distinkcí.
str. 50: „Život se opravdu nevejde do kolonek teologů a paragrafů církevních právníků.“
Přiznávám se, že na výroky tohoto typu jsem dost alergický – zejména tehdy, nejsou-li podpořeny hodně dobře vyargumentovanými příklady, což obvykle nejsou (a nemám tím na mysli apely na emoce a podobné kličkování). A důvod? Že se to tvrzení dá použít k ospravedlnění v podstatě čehokoli. Existuje snad jediný hřích, ze kterého se nemůžu vymluvit s tím, že můj život se nevejde do Desatera Božích přikázání (jestliže je kulturní situace podobnému apelu nakloněna)? Ony ty kolonky jsou totiž dvojího typu. Některé kolonky opravdu vymysleli teologové a církevní právníci (církevní disciplína, posty, povinné mše, dispensovatelné překážky manželství apod.) a můžeme si všimnout, že tyto kolonky jsou dosti pružné a doznávají mnohých výjimek, pakliže se do nich někdo z objektivních důvodů nevejde (a je to tak dobře).
No a pak tu máme ty zjevené kolonky. Např. tahle: „Každý, kdo se rozvádí se svou ženou a vezme si jinou, dopouští se cizoložství, a kdo se žení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.“ Otázka nyní zní: Vejde se tedy lidský život do této „kolonky teologů“, nebo ne? A pokud ne, je špatná ta kolonka, nebo je špatný ten život? Jak autor správně říká na straně 15, „vaším zadáním je umět se porvat a zvítězit“, a já k tomu doplňuji: nikoli ohýbat pravidla hry, aby se vám vítězilo snáze, protože za takové švindlování při hře by vás mohli rozhodčí ze hry diskvalifikovat. Osobně mám obavy hlavně z toho, že pokud začneme rozšiřovat bránu do ráje, aby tam došlo (resp. „se tam vešlo“) co nejvíce lidí, tak ta brána přestane vést do ráje, a dojde jich tam méně.
A opět – na námitku, že takhle to nebylo myšleno, odpovídám: kde je to napsáno v té knize, že to bylo myšleno nějak jinak?
str. 55: „Je to fajn, když má někdo takovou neuvěřitelnou odvahu, že napíše do Milujte se! článek odsuzující potraty. Bravo. Tak teď to ještě řekni někde jinde. V ghettu se žije vždycky velmi dobře, hermeticky izolovaný od světa mezi tleskajícími souvěrci, svorně odsuzujícími svět venku, ale oddělenými od něj hlubokým příkopem a bez šance se dotknout okolí a proměnit ho.“
V odpověď cituji z jiného autorova textu nazvaného Milí katoličtí publicisté: „První, co mě napadá v česky psaném světě: kdy jste slyšeli nebo četli, že by někdo veřejně pochválil Proglas, Noe nebo Katolický týdeník? Náhodou pár těch redaktorů znám. Velmi málo peněz, velmi bojové podmínky, velmi mnoho práce. Dělají, co umí, a dělají to obětavě. Sžíravých kritik jsem slyšel a pozdvižených obočí viděl nespočet. Být na jejich místě, nevím, zda bych měl dost pokory a nevzkázal katolické veřejnosti, ať si to tedy dělají sami.“
Tak jen škoda, že autor nezná taky pár redaktorů z časopisu Milujte se!, osobně tam sice taky nikoho neznám, ale myslím, že po přečtení prvně citovaného odstavce, kde se v podstatě dozvědí, že jsou ghetto tleskajících souvěrců izolované od světa bez šance jej změnit atd., by možná leckterého z nich taky napadlo, že si to má autor dělat sám. Napadá mě k tomu citát od sv. Pavla: „Oko tedy nemůže říci ruce: Nepotřebuji tě! nebo zase hlava nohám: Nepotřebuji vás!“ V tomto kontextu tím chci říci, že katolická média mají v Církvi své jednoznačné místo, a pokud ti, kteří je tvoří, žijí hlubokým vnitřním životem, Bůh jejich dílo použije k přetváření světa bez ohledu na to, kdo jim bude nadávat do ghett. Já oceňuji, že autor o zmíněné problematice potratů mluví i v sekulárních médiích, a současně oceňuji evangelizaci, jak ji provádí časopis Milujte se! A pokud chtěl autor říci, že by se více katolických autorů mělo zaměřit na nekatolíky jako své cílové publikum (s čímž naprosto souhlasím), měl se vyjádřit lépe. A ano, pamatuji si, že si autor na straně 8 moc váží všech katolických serverů cé zet a podobných aktivit, ale já bych to rád viděl i na straně 55. A taky chápu autorovu frustraci, že někteří katoličtí publicisté se nechtějí angažovat v nekatolickém prostředí (jak to o kus dál přesvědčivě dokládá na konkrétním příkladu), autor však nezvolil nejvhodnější způsob, jak tuto frustraci ventilovat.
str. 62 a 65: „Aby si někdo nemyslel, […] že máš nějakou jistotu. Žijeme přece v době, kdy jedinou jistotou je nejistota. […] Netrap se tím, to je dočasná móda této sezóny.“
Tyto apely jsou mi sympatické a sdílím vyjadřované sentimenty. Souhlasím také s tím, že si od muslimů můžeme brát příklad v tom, že se nestydí za svou víru. Jenom si nejsem jistý, jestli si to čtenáři budou umět srovnat v hlavě s jinou autorovou nevyžádanou radou, aby se nebáli zpochybnit cokoli. Já sám si to přeberu, protože znám distinkci mezi pochybností coby metodou (jak se o ní pochvalně píše na straně 51) a pochybností coby rezultátem (jak se o ní kriticky píše na straně 62). Ale bude si to umět přebrat i někdo, jehož jediné znalosti teorie poznání vycházejí z posledního ročníku středoškolských ZSV? O tom lze oprávněně pochybovat oběma zmíněnými způsoby.
A byl bych rád, kdyby měl autor pravdu, že relativismus je dočasná móda této sezóny, ale obávám se, že pravdu nemá. Relativismus je logické vyústění toho, jak se vyvíjí novověké, moderní a postmoderní myšlení. Není to nahodilý (stochastický) výkyv, je to deterministický efekt a pravděpodobně nezmizí sám od sebe – nezapomínejme, že se v kultuře manifestuje už více než půl století a jeho intenzita nevykazuje známky dlouhodobého poklesu. Je tedy dobře, že autor nabádá mladé, aby relativismu nepropadali, ale obávám se, že je nevybavil dostatečným myšlenkovým aparátem k tomu, aby se s tím relativismem dokázali (byť jen sami u sebe) vypořádat.
str. 82: „A naopak, když Tvoje víra vychladne, uvěříš tlaku médií, že katolíci jsou ti, kteří řeší antikoncepci, homosexuály, sex před manželstvím a potraty a začneš řešit antikoncepci, homosexuály, sex před manželstvím a potraty.“
V zásadě souhlasím s tou intuicí, že toto nejsou základní stavební kameny křesťanské dogmatiky ani spirituality a asi bych neměl potřebu se k této pasáži vyjadřovat, pokud by ji autor na dvou vhodných místech zpřesnil výrazem „jenom“.
Podívejme se na nyní problém takto: V prvních pár stoletích po Kristu byli katolíci (vnímáni jako) ti, kteří řešili oběti římským modlám, přičemž nikdo jiný s tím problém neměl. Je však třeba si uvědomit, že uvedenými věcmi nejsou posedlí katolíci, ale sekulární společnost. Není to Katolická církev, která se vymezuje proti sekulárnímu dogmatu, ale je to sekulární dogma, které se vymezuje proti Katolické církvi. Osobně bych neměl potřebu nějak řešit třeba takovou antikoncepci, kdyby (alespoň) všichni katolíci brali jako samozřejmost, že se to nedělá, a mohli bychom se vesele věnovat modlitbě, darům Ducha svatého, evangelizaci a já nevím čemu ještě pozitivnímu. Jenomže to tak bohužel není. Je to trochu jako s Maslowovou pyramidou potřeb: Jako kdybychom vytýkali zemi stižené hladomorem, že se nestará o psychickou seberealizaci svých občanů a o ochranu životního prostředí a pořád řeší jen jídlo. Nebo jako kdybychom vytýkali zemi sužované morem, že pořád řeší jen nemoci. To zkrátka nejsou docela spravedlivé výtky, protože takové společnosti mají holt jiné starosti. A podobně, pokud ani katolíci nejsou mnohdy schopni akceptovat a prakticky dodržovat základní principy katolické morálky (a řečeno jazykem Starého zákona, smilní s modlami pohanů), potom nezbývá, než ty modly řešit. Proč starozákonní proroci trávili tolik času odsuzováním modloslužebnictví a nezaměřovali se více třeba na explicitní přípravu Božího lidu na příchod Mesiáše? Protože jak chcete připravovat Boží lid na příchod Mesiáše, pokud se milý zlatý Boží lid klaní Baalovi? Od Baala totiž žádný Mesiáš nepřijde, takže potom zkrátka musíme věnovat vcelku dost úsilí i na toho Baala a snažit se o to, aby lidé přestali uctívat jej a začali uctíval Hospodina. A protože tento problém je v Církvi značně prevalentní, musí se mu věnovat pozornost přiměřená jeho váze a rozšířenosti. Plicní lékař také pořád nevaruje před škodlivostí kouření proto, že by jím byl posedlý, ale proto, že mu to kouření zabíjí jeho pacienty. Podobně kněz nebo katecheta nebude pořád varovat před morálním zlem proto, že by ho to zlo kdovíjak fascinovalo, ale proto, že mu to zlo zabíjí svěřené duše.
A ještě jedna distinkce – postavit na jednu rovinu antikoncepci, homosexuály, sex před manželstvím a potraty je zavádějící proto, že je to nesourodá směsice: většina z toho jsou hříchy, pouze homosexuálové jsou lidé se zvýšenou inklinací ke specifickému hříchu. Když sekulární představitelé hovoří o církevní morálce v otázkách homosexuality, typicky zaměňují to, co Církev učí o homosexuálních úkonech, a to, co učí o jedincích s homosexuálními sklony. Nesourodost autorova výčtu toto zmatení pojmů podporuje, jakkoli sám autor uvedenou distinkci jistě dobře zná.
str. 82: „Když Tvoje víra vychladne, začneš řešit, v jaké poloze přijímat svaté přijímání, aby to bylo správně, jak má být otočen oltář, aby to bylo správně, a jak má být otočen kněz a jakým jazykem má mluvit, aby byl Bůh spokojen nebo aby byli spokojeni lidé nebo abys byl spokojen Ty, a ještě tomu budeš drze říkat návrat k tradici. Když Tvoje víra vychladne, začneš se v kostele otáčet a rozhodovat o tom, kdo ještě smí a kdo už nesmí přistupovat k přijímání. Když Tvoje víra vychladne, přestaneš vidět celek a smysl a utopíš se v jednotlivostech.“
Někteří církevní představitelé v posledních letech (text je psán v roce 2022) docela dost řešili, aby byla bohoslužba povinně sloužena versus populum, v národních jazycích a podle misálu z roku 1969. Vím o situacích, v nichž se farnost rozhodla otočit oltář ad orientem, ale přijel biskup a zatrhl jim to, protože to není dost pokoncilní. A taky občas dochází k situacím, v nichž kněz nepodá sv. přijímání klečícímu komunikantovi, protože se to příčí jeho teologickým sentimentům. Měl autor na mysli také toto? Docela by mě zajímalo, zda jeho zkušenost s tradičním katolicismem přesahuje (dlužno přiznat, mnohdy nepříliš uspokojivé) projevy tohoto hnutí ve sféře internetových diskuzí, blogů či naštvaných e-mailů. Ale to, co je nejhlasitější, není nutně reprezentativní.
Pokud jde o to, čemu se „drze říká návrat k tradici“, tak tento výraz je patrně mnohem výstižnější, než jak byl autorem zamýšlen, protože má takříkajíc ostří na obou stranách. Také bych totiž věděl o pár liturgických zvycích zavedených za poslední půlstoletí, kterým se drze říká návrat k tradici. Ale to by bylo na delší diskuzi, do které se teď nechci pouštět.
Další otázkou je platnost a směr implikace v autorově výčtu. Přísně logicky říká: Jestliže tvoje víra vychladne, potom se z tebe stane tradiční katolík. Tedy přísně logicky tam není implikace opačná, tedy že tradiční katolicismus je projev vychladlé víry, nicméně autor v knize zachází s logickými strukturami natolik volně, že se lze jen těžko dohadovat, jak to vlastně myslel. Důležitější je, že neplatí ani ta implikace explicitní: Většina katolíků, jejichž víra vychladne, se totiž tradičními katolíky nestává, ale stává se jakoukoli jinou skupinou na periferii Katolické církve, např. tou, která se sice občas ukáže v kostele, ale jinak žije zcela sekulárním způsobem.
Ono je to asi tak, že jak mezi „normálními“, tak mezi tradičními katolíky jsou takoví, jejichž víra je vychladlá, a potom takoví, jejichž víra má teplotu dostatečnou, abychom zůstali při té metafoře. Autor sugeruje (bez jakékoli logické argumentace), že tento problém je prevalentnější mezi tradičními katolíky ve srovnání s běžnou katolickou populací. Což už je skoro empirická otázka. Tu teplotu víry sice nejde přímo měřit, ale můžeme měřit dílčí indikátory. Tak např., pokud katolík nevěří v reálnou přítomnost, asi to s tou teplotou nebude tak žhavé. A nevím jak tady u nás, ale třeba v USA je absence víry v reálnou přítomnost mnohem prevalentnější v běžné katolické populaci než u tradičních katolíků. Pokud jde o podíl těch, kteří popírají církevní nauku v těch bodech, s jejichž řešením to podle autorovy nevyžádané rady nemáme přehánět, rozdíl je určitě ještě markantnější (pro údaje ohledně běžných katolíků viz např. odkaz). Jiným měřítkem teploty něčí víry může být to, zda chodí každou neděli na mši a pravidelně ke zpovědi. (Jistě, pokud to někdo dělá, zase to samo o sobě tolik neznamená, ale pokud někdo nedělá ani toto minimum, bude jeho víra opět dost vychladlá.) Takže pokud se podíváme na data o obecné katolické populaci (v rámci které toto minimum splňuje méně než polovina věřících: odkaz, odkaz), a pokud to srovnáme s typickou praxí tradičních katolíků (nepočítaje v to ty, kteří nejsou v jednotě s Římem), myslím, že autorovu hypotézu nepotvrdíme. Jsou mezi tradičními katolíky takoví, kteří řeší detaily, protože jejich víra vychladla? Nepochybně. Je takových vychladlých mezi nimi větší podíl než v běžné katolické populaci? Dostupné údaje tomu nenasvědčují a autor nepředložil žádný argument ve prospěch této teze. Existuje kauzální vztah mezi tradičním katolicismem a vychladlostí ve víře? V tom smyslu, jak to naznačuje autor, o tom opět nejsou žádné důkazy.
Pokud jde o rozhodování o tom, kdo smí a kdo nesmí přistupovat k přijímání: Toto rozhodnutí by měla učinit církevní hierarchie, nikoli otáčející se lidé v kostelních lavicích, přičemž obecně platí, že kněz má odmítnout podání sv. přijímání tomu, kdo setrvává ve veřejném těžkém hříchu, tedy např. politikovi, který podporuje umělé potraty. Bohužel, církevní hierarchie je v těchto věcech často velmi laxní a mnozí lidé z toho budou pochopitelně frustrovaní. A třeba se ta frustrace bude projevovat ne úplně nejlepším způsobem. Podobně i autor je, jak jsme viděli, (často právem) frustrován mnoha nešvary v Církvi – a také jsme viděli, že ani jeho frustrace se ne vždy projevuje tím nejlepším způsobem. Takže kdo jsi bez viny…
Já sám si rozhodně nemyslím, že nezáleží na tom, jakým směrem je kněz otočen při liturgii, zda říká „modlete se, bratři“ nebo „orate, fratres“, jak je uspořádán liturgický prostor a jak vypadá obřad sv. přijímání věřících. Ne proto, že by tyto věci byly podstatou liturgie, ale proto, že existují vazby mezi těmito věcmi a podstatou liturgie. Chybou by bylo, pokud by někdo z těchto věcí udělal cíl, resp. pokud by neuznával alternativní praxi v těch případech, ve kterých je ta alternativní praxe v souladu s platnými rubrikami. Nemenší chybou ale je pošetilá domněnka, že soustředění se na tyto věci nás nutně odvádí od podstaty liturgického života. Ony totiž mají všechny v liturgickém životě své místo a toto místo musíme umět správně vybalancovat – tj. integrovat je do celku liturgického života tak, aby nebyly neúměrně zveličovány (jak to chybně dělají někteří, na které autor naráží), ale ani neúměrně znevažovány jako nepodstatné formality vyplývající z vychladlé víry (jak to, přinejmenším prima facie, chybně dělá autor).
str. 84: „…je zde druhá strana hříchu, kdyby jej nebylo, nepřišel by Kristus.“
Toto je jeden z teologických názorů, zcela přípustný, podle mě spíše méně pravděpodobný. Jen chci poukázat na to, že Kristus by možná přišel i bez hříchu. Toto je teologicky otevřená otázka.
str. 84 až 85: K autorově výkladu podobenství o marnotratném synu (zde neuvádím konkrétní citaci).
Autor vysvětluje, že starší syn dodržoval všechny příkazy a zákazy, nesmilnil, nekradl, modlil se apod. A pak přichází ta pointa – jeho závist, zkroucené ego, pohrdání těmi „horšími“.
- Teologicky nejinteligentnější způsob, jak autorův výklad umím interpretovat, je: Každý člověk je hříšník, (semi)pelagianismus je blbost a spaseni jsme proto, že Bůh nás miluje navzdory naší hříšnosti, a ne proto, že my milujeme jeho, ne pro naše kvality a úspěchy, a to za předpokladu, že tuto skutečnost přijmeme a upřímně prosíme o Boží milosrdenství. Kdo si myslí, že si zaslouží spásu slušným chováním, a ještě se u toho bude povyšovat nad ostatní, je na špatné cestě.
- Teologicky nejhloupější způsob, jak autorův výklad umím interpretovat, je: Kdo dbá o dodržování mravních zásad, ten je stižen tajnou závistí, má zkroucené ego a pohrdá všemi okolo. Je jen opticky zbožný, protože nemá odvahu ke hříchu. Takže můžeme uzávorkovat všechny tradiční ctnosti a nechat si jen ty, které se nepříčí žádným moderním trendům, zejm. toleranci, nikoho neodsuzovat a neposuzovat, odpouštět. – Ano jsou to dobré (a mnohdy i nutné) věci, ale rozhodně je nelze odtrhovat od těch ostatních, dnes méně populárních ctností.
A to je na můj vkus až příliš široké interpretační rozpětí.
Celkově bych připomněl, že chybnou staršího syna bylo především to, že svému bratru nepřál otcovo (Boží) odpuštění. Podobné vyznění má podobenství o dělnících na vinici a jejich výplatě. Toto je obsah biblického textu. Další psychoanalýza staršího bratra už je autorova subjektivní interpretace – ne nutně nesmyslná, jen chci tyto dvě věci od sebe odlišit.
A úplně na závěr tohoto bodu: Vyzněním toho příběhu není, že máme beze zbytku následovat jednoho z bratrů, ale spíše to, že máme v různých kontextech manifestovat to dobré, co vidíme na jednotlivých postavách. Uvedu to ve třech bodech: 1) Buď jako starší bratr v první části toho příběhu, neodmítej otcovo dobrodiní. Nebuď jako ten mladší, který jej odmítá. 2) Protože jsi hříšný člověk, tak či onak upadneš (dobrodiní odmítneš), a potom buď jako mladší bratr ve druhé části toho příběhu. Nebuď jako ten starší, který není k vzájemnému smíření otevřen. 3) Vždy buď jako otec bratrů ve všech částech toho příběhu.
Několik připomínek, které se nevztahují k žádné (jediné) konkrétní pasáži:
- Kniha ve mně zanechala celkový dojem, že autor nedostatečně rozlišuje mezi ontologickou a etickou svobodou. Zejména jeho opakující se myšlenka, že někteří „nemají ani odvahu ke hříchu“, patří touto optikou k nejproblematičtějším. A nevadí mi, že je to provokativní, vadí mi, že je to špatná teologie. Provokovat se dá i dobrou teologií, takže to není omluva.
- Kniha jednostranně cílí na určitý typ věřícího, pro kterého je jako dělaná. Do rukou ji ale dostanou i ti, kteří netrpí těmi problémy, jaké autor popisuje, ale třeba problémy přesně opačnými. Autor však nečiní příslušné distinkce, aby těmto problémům předcházel.
Tolik tedy k těm hlavním věcem. V knize jsou i další body, ke kterým bych měl určité připomínky, ale myslím, že jsem shrnul vše podstatné.
Předjímané námitky (nejsou přisuzovány autorovi):
Kniha je posuzována podle vyšších standardů, než jsou ty, podle kterých byla psána. Autor neměl za cíl vytvořit precizní teologické dílo.
Je třeba brát v potaz i to, jak bude přijímána cílovým publikem. Jestliže autor vytýká mládeži, že dost nemyslí sami za sebe, pak to znamená, že nemají habitus myslet sami za sebe. A lze snad předpokládat, že mávnutím kouzelné hůlky tento habitus získají, sotva se do té knihy začtou? Pokud ne, pak to znamená, že budou nekriticky přijímat řadu věcí, které v té knize jsou, a to i tehdy, pokud jsou špatně napsány nebo špatně pochopeny (disjunkce neúplná). Autor musí těmto problémům v rámci svých kompetencí předcházet. Podle úvodního poděkování knihu s předstihem četlo deset „recenzentů“, ale nezdá se, že toto „peer review“ efektivně podchytilo potenciální problémy, resp. zdaleka ne všechny podstatné.
Kritika se míjí s myšlenkovým obsahem knihy, protože vycházejí ze vzájemně rozdílných filosofických tradic.
Elementární logika (formální ani neformální) není předmětem různosti filosofických tradic, a pokud ano, pak máme co do činění s tak špatnou filosofickou tradicí, že samotná ta námitka představuje silný argument proti čemukoli, co z té údajné filosofické tradice vychází, a to včetně té knihy, pokud by ta kniha sama z takové vycházela, takže touto cestou bych se nevydával. Není třeba být tomista, abychom se shodli na základních principech, kterými se řídí racionální diskurz.
Kniha je jakýmsi voláním do zbraně či voláním na palubu, takže nutně musí poněkud přehánět, provokovat, aby získala ohlas a tím se zvýšil její dopad.
Ale ne na úkor logické kvality argumentů ani na úkor pravdivostní hodnoty předkládaných tvrzení. Přehánění i provokace mají svou roli, ale také svá omezení. A existují v rámci hierarchie kvalit, která kniha může (a má) mít, přičemž rozhodně nestojí na jejím vrcholu.
[Vlož libovolnou kazuistiku o pozitivním dopadu té knihy.]
Takovou oceňujeme. Ale argumentace vychází z předcházení negativních účinků, nikoli z popírání pozitivních účinků, takže námitka se s argumentací míjí.
I v Bibli jsou mnohá místa, která svádějí k chybným interpretacím.
Bible není určena k volné soukromé interpretaci, diskutovaná kniha ano. Mnohá taková místa v Bibli vycházejí z kulturní odlišnosti, ale diskutovaná kniha vychází z téhož kulturního okruhu jako její případné problematické výklady. Kvalitní duchovní literatura však taková místa neobsahuje, nebo jen zcela výjimečně.
Souhrnně a závěrem bych řekl, že Bůh i tuto knihu jistě použije k dobrému. Současně ta kniha obsahuje hodně momentů, které může někdo jiný použít k něčemu špatnému. A osobně bych byl raději, kdyby byli autoři duchovní literatury v těchto věcech opatrnější a zodpovědnější.
AMDG