Někteří argumentují takto: „Je vhodné, aby snoubenci již před svatbou posoudili schopnost a kvalitu vzájemného soužití. Proto mohou (či by dokonce měli) žít nějakou dobu pod jednou střechou. Intimní soužití se buď přímo doporučuje s týmž odůvodněním, nebo se přinejmenším připouští jako pravděpodobný až nevyhnutelný důsledek popsaného postupu. Pokud si na sebe tímto způsobem zvyknou, budou schopni učinit zralejší rozhodnutí ohledně budoucího manželství: Jestliže do něj vstoupí, spíše v něm setrvají, protože nenarazí na nečekané překážky. Jestliže naopak zjistí, že jim to takříkajíc vzájemně neklape, mohou se ještě před svatbou v klidu rozejít a ušetří si tak mnohé komplikace.“ (Není zde citován nikdo konkrétní, pouze je zde stručně shrnuta dotyčná oponentura.) Podotkněme ještě, že v této stati definujeme pojem kohabitace jako žití ve společné domácnosti, a to bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost „manželské“ intimity v daném soužití.
Cílem tohoto textu je ozřejmit, proč je uvedená úvaha chybná. Podotkněme, že se v této argumentaci bude předpokládat pravdivost křesťanství, lze se nicméně domnívat, že podobnou argumentaci by bylo možné odvodit čistě z přirozeného mravního zákona, i bez vazby na křesťanské zjevené pravdy.
Hlavní morální výhrada proti kohabitaci přitom vychází z toho, že kohabitace představuje takzvanou blízkou příležitost k těžkému hříchu (smilstva), takže by sama byla těžkým hříchem, a tedy nepřípustná. Současně ale platí, že je dovoleno vystavit se blízké příležitosti ke hříchu tehdy, jestliže k tomu existuje spravedlivý důvod. Oponentura by tedy vycházela z toho, že takový důvod existuje. Proti tomu však dokážeme, že pro předmanželskou kohabitaci neexistuje spravedlivý důvod, resp. že předkládané důvody k této kohabitaci jsou liché.
Základní argument je tento (modus tollens):
P1: Jestliže je posouzení bezproblémovosti vzájemného soužití spravedlivý důvod pro předmanželskou kohabitaci, potom je vlastní dobro manželství trpností vůle.
P2: Ale vlastní dobro manželství není trpností vůle, nýbrž činností vůle.
C: Tedy posouzení bezproblémovosti vzájemného soužití není spravedlivý důvod pro předmanželskou kohabitaci.
Nyní musíme dokázat premisu P1. Nejprve vyjasněme, co je podstatou manželství – jistý specifický úkon vůle, kterému se říká manželský souhlas. Každý úkon vůle je zaměřen k nějaké dokonalosti a tento úkon vůle je zaměřen k dokonalosti trvalého a bezpodmínečného vzájemného sebedarování muže a ženy. Objasněme nyní pojem vzájemné sebedarování: Je to speciální případ křesťanské lásky (charitas; agapé) aplikované na situaci manželů. Podstatou křesťanské lásky je důsledně chtít a činit pravé dobro druhému člověku, a to bez ohledu na vlastní zisk (lhostejno zda finanční, sociální, emocionální či jiný), dokonce navzdory jeho absenci. Nejlepší příklad této lásky vidíme na příkladu Kristova ukřižování.
V kontextu manželství to prakticky znamená, že manželé musejí poznávat, co je pravým dobrem toho druhého a zaměřovat k tomu svou vůli, v důsledku pak i své chování. Protože tato láska je forma návyku, je logické, že nastávající (někdy i dlouhodobí) manželé tento návyk nemají. Tehdy se mu musejí učit, podobně jako je třeba se učit kterékoli jiné ctnosti. Nastávající manželé navíc často upadají do omylu záměny ctnosti manželské lásky za stav zamilovanosti. Zamilovaný člověk velmi snadno dělá vše dobré pro toho druhého, ale nedělá to nezištně, protože toto jednání mu přináší mimořádně intenzivní pozitivní emoce. Stav zamilovanosti se proto vylučuje s formací ctnosti manželské lásky. Jeho užitečnost ale spočívá v tom, že poskytuje jakési měřítko či normu pro manželskou lásku, která už je však vpravdě nezištná. Tato láska se formuje pravidelným cvičením vůle (sebezáporem v přiměřených věcech) a dobrým duchovním životem, podobně jako se fyzická zdatnost formuje pravidelným cvičením těla.
Na námitku, že toto schéma nepostihuje veškerou variabilitu lidských osudů, je třeba říci, že existence výjimek nedokazuje neexistenci pravidel, nýbrž naopak nepřímo potvrzuje jejich existenci, protože každá výjimka je výjimkou vůči něčemu. Tyto výjimky se navíc v našem případě netýkají samotného pravidla manželské lásky, nýbrž modality (způsobu) jejího konkrétního uskutečnění.
Tím se dostáváme k otázce, zda existují potenciální páry, které by nebyly schopny tuto normu naplnit, pokud by vstoupily do manželství, případně by toto naplnění bylo spojeno s takovými obtížemi, že je jim radno manželství neuzavírat. Takové zřejmě existují. Typickými důvody mohou být např.: Intenzivní fyzická repulze (třeba i kvůli vzhledu), extrémní osobnostní nekompatibilita (např. on je v pětifaktorovém modelu extrémně vysoko na škále extraverze a otevřenosti ke zkušenosti a extrémně nízko na škále svědomitosti a ona přesně naopak), poruchy osobnosti (např. antisociální, narcistická, paranoidní apod.), jiné závažné psychické problémy (psychické nemoci, bludy), osobnostní a životní nevyzrálost (těžká závislost na rodičích i v běžných denních činnostech a potřebách, emocionální a sociální vyspělost na úrovni dítěte), závislosti (alkohol či jiné návykové látky, gamblerství, workoholismus), sklony k násilí či jiné kriminální činnosti, těžké ideové neshody v důležitých otázkách, potřeba radikálně odlišných životních stylů (např. usazený versus cestovatelský typ) a tak bychom mohli pokračovat dále. Netvrdím, že kterýkoli z těchto problémů vylučuje uzavření manželství či jeho naplnění, ale kterýkoli z nich může být důvodem, proč do něj v daném případě nevstupovat.
Kohabitace přitom není podmínkou pro poznání těchto (skutečně závažných) překážek, jaké při dostatečně dlouhé (větší jednotky až malé desítky měsíců) vážné známosti přirozeně vyplynou na povrch. Jaké překážky tedy lze odhalit pouze onou preventivní kohabitací? Drobné zlozvyky, různé svéráznosti, návyky pro život v domácnosti, schopnosti či neschopnosti provádět různé domácí práce, dílčí fyzická neatraktivita pravidelného kontaktu s druhou osobou apod. Otázka tedy zní: Mohou tato „odhalení“ ustavit dostatečně pádný důvod pro nevstoupení do manželství? Respektive, může absence těchto problémů dát zodpovědný podnět k jeho uzavření?
Pokud by odpovědi na předchozí dvě otázky byly kladné, znamenalo by to, že zodpovědné manželství vychází z principů, které vůle přímo neovlivňuje, a sice ze snadnosti praktického soužití s druhou osobou. Jinými slovy, ze schopnosti snášet život s druhou osobou a toto snášení je trpností vůle, nikoli činností vůle. Jakoby dobré manželství bylo něco, co se nám přihodí, tedy ne něco, k čemu se aktivně rozhodujeme, ale něco, co pasivně přijímáme na základě nahodilých okolností.
Podstatou manželství je však manželský volní úkon, jak bylo výše řečeno, a ten, je-li učiněn, neklade žádné další podmínky (proto jej nazýváme bezpodmínečným). Tento volní úkon je zaměřen právě k tomu, aby překonal nepříjemnosti spojené (mimo jiné) s chodem domácnosti, protože ty nevyhnutelně nastanou. Dokonce ani diskutovaná předmanželská kohabitace je nemusí odhalit, protože její perspektiva může být zkreslena stavem zamilovanosti, případně tím, že někteří lidé po svatbě z různých důvodů mění své chování ke svému protějšku, jak ukazuje lidská zkušenost.
Z teoretického hlediska přitom nezáleží na míře těchto obtíží, protože manželský souhlas je bezpodmínečný úkon vůle, bezpodmínečný závazek k manželské lásce, a to bez ohledu na to, zda tato láska vykazuje náležitou reciprocitu. Z praktického hlediska však není dobré, aby si lidé nakládali břemena, jaká nejsou schopni unést, takže se mají před svatbou poznat natolik, aby rozpoznali případnou fundamentální nekompatibilitu svých povah – takovou, jakou je těžké až nemožné reformovat. Drobné problémy spojené s chodem domácnosti však reformovatelné jsou – jestliže existuje volní úkon, který je k této reformě zaměřen jako ke svému předmětu, nakolik takovou reformu poznává jako dobrou pro toho druhého. Jednoduše řečeno: Pokud tomu druhému vadí, když se na stole nechává špinavé nádobí a na gauči špinavé ponožky, tak to tam nechávat nebudu. A pokud vadí mně něco na tom druhém, naučím se komunikovat o těch věcech tak, aby taková komunikace problémy spíše řešila než vytvářela. A pokud je to něco, co ten druhý nemůže ovlivnit, budu to snášet (bez jedovatých řečí, hloupých narážek a (pasivní) agresivity).
Všechny tyto závazky jsou virtuálně přítomny v úkonu manželského slibu, kterým je slibem bezpodmínečného sebedarování, a toto sebedarování obnáší různé formy oběti, mnohdy nepříjemné, mnohdy obtížné. A mnohdy se lidem nedaří tomuto závazku dostát, což je rovněž lidské, jelikož lidé se musejí ve ctnostech cvičit a cvičení obnáší chyby a přešlapy. Ty jsou však skutečně špatné jen tehdy, pokud by nás odvrátily od cíle, ke kterému směřujeme. V případě manželství je tímto cílem dokonalost manželské lásky. To není jen ideál, ale je to i norma a povinnost křesťana. (Jinými slovy, kdo této normě nedostává, ten hřeší, byť mnohdy jen lehce, ale i lehký hřích je v přímém rozporu s láskou k Bohu a jako takový má být vymýcen.)
Abychom se tedy vrátili k úvodní námitce: Schopnost vzájemného soužití se neměří samovolnou bezproblémovostí ani prvoplánovou příjemností, ale věrností manželskému závazku a účinností volního úkonu – vždyť láska je ve své podstatě volní úkon, a nikoli trpnost vůle, je to aktivita vůle, ne její pasivita. A tato aktivita je směřována právě tam, kde samotná pasivita nestačí. A ta nebude stačit v žádném manželství, a to ani v takovém, které by někdo na základě předmanželské kohabitace považoval za bezproblémové. Takové by totiž trpělo problémem mnohem závažnějším: Je vystaveno na písku místo na skále, je vystaveno na pasivitě vůle, místo na aktivitě vůle. Pokud někdo vstupuje do manželství s předpokladem, že problémy nemají nestat, spíše než že nastanou a vůle musí být připravena se s nimi vypořádat, až k tomu dojde, ten spěje k rychlému rozvodu, pokud se ovšem dodatečně nenaučí to, co se měl začít učit již v rámci přípravy na manželství: že vzájemné sebedarování manželů je také vzájemným sebeobětováním, které nutně obnáší sebezapření.
Tvrzení v námitce, že zvyknout si na sebe je předpoklad zodpovědného manželství, rovněž neplatí. Vždyť podstatou manželského slibu není: „Zvyknul jsem si na tebe, nejsou s tebou větší problémy, a v tomto relativně bezproblémovém stavu s tebou dokážu vydržet.“, ale je to závazek nést společně dobré i zlé, nikoli konstatování bezproblémového soužití, na čemž by nebylo vůbec nic křesťansky zralého. V manželském závazku totiž člověk vlastně neví, k čemu se zavazuje konkrétně, ale ví (měl by vědět) zcela přesně, k čemu se zavazuje obecně, jak to vyplývá z bezpodmínečnosti daného slibu.
Je to závazek věrné a obětavé lásky i navzdory tomu, že nastane něco, na co nejsme zvyklí, že ten druhý se dopustí velkého mravního poklesku, že nebude naši lásku dostatečně opětovat. Důvodem je, že taková je i láska Boha k člověku, která má být uzavřeným manželstvím efektivně symbolizována.
Někdo by dále mohla namítnout: „Je-li tomu tak, proč neuzavírat manželství takříkajíc naslepo? Proč vůbec toho druhého jakkoli poznávat?“ K tomu je třeba říci, že jakkoli se taková praxe příčí intuicím současné kultury, z principiálního hlediska by jí nic nebránilo, pokud by oba zúčastnění měli ke svému rozhodnutí správnou motivaci a morální zralost, jak to bylo vysvětleno výše. Pokud však někdo chce uzavřít manželství v rychlosti, tj. bez důkladného poznání druhé osoby, pravděpodobným důvodem je intenzivní citové vzplanutí, které dostatečnou motivaci vůbec neustavuje, jak bylo rovněž výše vyloženo. Dalším důvodem je pak to, že v manželství záleží také i na subjektivním štěstí (spokojenosti) manželů. Předchozí argumentace to nepopírala, pouze tuto hodnotu uváděla do příslušného hierarchizovaného kontextu hodnot ostatních, zejména do kontextu manželského závazku, který stojí nad prožitkem štěstí (spokojeností). Pokud však někdo manželství teprve rozlišuje (zvažuje), má samozřejmě přihlížet k závažným problémům týkajícím se druhé osoby, které by spokojenost manželského života eliminovaly (jejich možné příklady byly uvedeny výše). Nejde však o ty typy problémů, k jejichž odhalení je potřeba snoubenecká kohabitace.
Vyvoďme nyní závěr: Jelikož dobro manželství není něčím, co se pasivně přihodí, ale k čemu se někdo vědomě rozhoduje, potom je nutné popřít, že by zhodnocení vzájemného soužití ustavilo spravedlivý důvod pro předmanželskou kohabitaci jakožto blízkou příležitost hříchu smilstva. Tuto kohabitaci je proto nutné odmítnout jako mravně zavrženíhodnou. Na základě uvedených úvah sice nelze vyloučit, že by mohla existovat zcela mimořádná situace, ve které by taková kohabitace byla krátkodobě mravně přijatelná, avšak důvody a motivy uváděné v příslušné námitce jsou pro její případné ospravedlnění hrubě nedostatečné.
