Základní informace

Co je to apologetika? Apologetika je rozumové hájení víry, katolická apologetika je rozumové hájení katolické víry.

Apologetika je tedy pouze zpětnou racionalizací dřívějších přesvědčení zastávaných hluboce, ale přitom iracionálně. Kdyby tomu tak nutně bylo, potom by neexistovali žádní filosoficky kompetentní lidé, kteří dospěli k náboženské víře skrze rozumové argumenty v její prospěch. Ale takoví lidé existují (z těch známých např. C. S. Lewis, G. K. Chesterton, M. Knowles, E. Feser, A. Flew a další), proto tomu tak nutně není. Apologetika může teoreticky být takovou racionalizací, ale zcela jistě jí být nemusí. Pokud jí však být pouze může, ale oponent by nás z ní a priori osočil, je jeho argument neplatný, protože předpokládá nutnost tam, kde je nahodilost.

Apologetika tedy je takovou racionalizací, ne-li nutně, tedy alespoň pravděpodobně, pouze tehdy, pokud ji provozují ti, kteří již danou víru sami mají. Každý člověk může racionálně reflektovat kterýkoli světonázor – ať už svůj či cizí, aby ověřil nebo vyvrátil jeho pravdivost. Filosoficky vzato jde o paradigma tzv. metodické pochybnosti, při níž zkoumáme tezi proti antitezi (výrok proti výroku opačnému), jednu odmítáme a tu druhou následně přijímáme. Představa, že někdo se bude zuby nehty držet nějakého světonázoru, ačkoli tuší jeho mylnost, je přijatelná jen tehdy, pokud je zastávání daného názoru zřejmě výhodné, resp. jeho popření zřejmě nevýhodné, jako bylo zřejmě výhodné být před rokem 1989 „přesvědčeným“ komunistou nebo jako je dnes na Západě zřejmě výhodné být liberálem. Mohli bychom diskutovat, zda a nakolik bylo dříve analogicky výhodné hlásit se ke křesťanství, nicméně lze bezpečně konstatovat, že v dnešní střední Evropě člověk na odmítnutí křesťanství, a katolicismu zejména, společensky vydělá, spíše než naopak. Neplatnost oponentovy námitky tedy vyplývá z neplatnosti jejího důsledku, že zastávat katolickou víru (navíc v její tradiční, radikální podobě) je v době a místě vzniku tohoto projektu výhodné.

Ta výhodnost vyplývá z příslušnosti k rodinné nebo jiné komunitě osob se stejnými názory, která by daného jedince zavrhla, kdyby se víry zřekl. Není to tedy výhodné v celkovém pohledu, ale je to výhodné v daném společenském „mikrokontextu“ – a ten přece nemusí nutně vypovídat o celkové společenské situaci. Katolicismus není sekta izolovaná od světa. Většina tradičních katolíků se v drtivé většině případů (práce, studium, sledování zpravodajství, filmů či sociálních sítí) setkává s prostředím vyznávajícím hodnoty, které jejich světonázoru oponují. V případě odmítnutí tradičního katolicismu by možná ztratili konkrétní okruh přátel (se kterými se beztak potkávají jen zřídkakdy), ale zase získali mnoho jiných okruhů. Námitka je tedy neplatná, protože dalece nadhodnocuje význam příslušného společenského „mikrokontextu“. Námitka může vystihovat ojedinělou výjimku, ale nevystihuje pravidlo.

Apologetika je kompenzačním mechanismem subjektivních pochybností o víře. Naše vlastní apologetická práce sestávala z vyhledávání, shromažďování a studia všech možných argumentů proti naší víře. Poté jsme buď sami formulovali, nebo vyhledávali odpovědi na tyto argumenty. Celkově šlo a stále jde o stovky hodin práce. Zdá se nám nepravděpodobné, že by si někdo chtěl takovou cestou kompenzovat své pochybnosti o víře. Pochybnost vzniká z neznalosti, protože pochybnost je myšlenkový pohyb mezi tvrzením a opakem toho tvrzení, jejichž pravdivostní hodnoty neznáme. Znalost problému činí jednu stranu zřejměji pravdivou a druhou zřejměji mylnou, čímž se pochybnost redukuje, myšlenkový pohyb konverguje k jednomu z pólů a ustavuje se jistota místo pochybnosti. Jde však o řešení případné pochybnosti, a nikoli o její kompenzaci. Kompenzace je totiž psychologický proces vyrovnávání se se situací, zatímco řešení je změna samotné situace.

Co je cílem těchto stránek? Rozlišme cíl blízký, vzdálenější a konečný. Blízkým cílem je poskytnout ucelený přehled argumentů proti katolické víře na všech jejích rovinách a současně předvést, jak lze tyto argumenty vyvracet, tj. jak lze víru obhájit. Vzdálenější cíl je přispět k tomu, aby lidé poznali pravdivost katolické víry. Konečným cílem je, aby byl Bůh oslaven skrze spásu duší.

Proč bychom jako katolíci měli někoho chtít obracet na svou víru, spíše než abychom s ním pouze vedli mezináboženský dialog bez zřetele k jeho případné konverzi? Dialog je z definice metoda, jak dospět k pravdě. Každý dialog, který nesměřuje k poznání pravdy, je falešný. Jestliže je Ježíš Kristus Pravdou samotnou, potom je každý mezináboženský dialog, který nesměřuje k poznání této Pravdy, rovněž falešný, a jako takový musí být odmítnut a nahrazen skutečnou evangelizací, jejímž cílem je získání duší pro Krista, a nikoli pouhé mezináboženské obohacení, které je nejen nepodstatné, ale hlavně nebiblické. Jestliže jsme katolíci, potom jsme povinni věřit, že Kristus je Pravdou samou, a proto je třeba každý mezináboženský dialog vposledku vést k tomu, aby náš protějšek tuto Pravdu poznal, tedy se stal Kristovým učedníkem, a tedy vstoupil do Kristovy církve, kterou je církev Katolická.

Jaké jsou nejefektivnější prostředky, jak někoho obrátit na víru? Každodenní kontemplace (tj. vnitřní modlitba, a sice alespoň půl hodiny), růženec, mše svatá, půst, vnější i vnitřní umrtvování a osobní životní příklad norem horského kázání.

Jak můžeme těmito prostředky někoho obrátit? My sami o sobě nijak, ale potom už nejednáme my, ale Bůh skrze nás.

Je-li tomu tak, jaký má význam rozumová argumentace, resp. vnější činnost vůbec? Vnější činnost musí být vždy výsledkem a projevem vnitřního života, vnitřní život pak zdrojem a východiskem vnější činnosti. Člověk totiž nemůže dobře vykonávat vnější činnost, není-li jeho vůle úplně a dokonale sjednocena s Boží vůlí, a tohoto sjednocení se dosahuje vnitřním životem, zejména vnitřní modlitbou a dalšími prostředky výše vypsanými. Vnitřní život je příčina, vnější život je účinek. Člověk musí zejména dosáhnout pravého vnitřního života, a teprve poté se stává nástrojem v rukou Božích, skrze nějž Bůh vykonává takovou vnější činnost, jakou sám chce a jaká je nejužitečnější. Člověk sice může vykonávat vnější činnost i bez úplné jednoty své vůle s Boží vůlí, ale tato vnější činnost pak patří jemu, a nikoli Bohu, a proto se tak člověk míjí smyslem svého života, jenž nespočívá v plnění lidské vůle, ale vůle Boží. Taková činnost ale přesto může přinášet dílčí dobro, existuje-li alespoň dílčí jednota lidské a Boží vůle. Toto dobro však často bývá nepatrné, teprve při dokonalé jednotě lidské a Boží vůle toto dobro exponenciálně narůstá, což víme z životů svatých i z Písma. Lk 5,4–6: Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to udělali, zahrnuli velké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. A dále uvažme toto: Kristovo působení sestávalo z 30 let života v ústraní, poté 40denního postu na poušti a nakonec tříletého veřejného působení, jež bylo samo často prokládáno prostorem pro vnitřní modlitbu na opuštěných místech. Vnější život proto není nedůležitý, ale musí být správně integrován do celku života skrze své hierarchické podřízení životu vnitřnímu.

Jakým právem může někdo stanovovat tak vysoké normy, jestliže sám není schopen je naplnit? To právo vychází z faktu, že ty normy nevymyslel onen hlasatel, nýbrž že vyplývají z Boží podstaty a Bůh nám je zjevil. My jen předáváme to, co jsme sami přijali.

Na co dalšího se má pamatovat, začíná-li se s apologetikou? Má se pamatovat zejména na následující body:

• Špatný životní příklad prakticky znehodnocuje sebesprávnější argument ve prospěch náboženství.
• Obrácení vždy působí Bůh, nikdy ne člověk, ačkoli Bůh může působit obrácení skrze člověka.
• Argumenty jsou apelem na rozumové kapacity oponenta. Skutečná příčina jeho nesouhlasu se ale může nalézat v jeho volních kapacitách. Potom argumenty nemají smysl. Pokud tomu tak je, pak si oponent tuto skutečnost může a nemusí uvědomovat.
• Aby mohla probíhat užitečná diskuze, pak „vysílač“ a „přijímač“ obou stran musí být funkční a nastaven na „podobné frekvence“, jinak se dějí dva mimoběžné monology, často vyhrocené, téměř vždy bezvýsledné. (Výsledkem má být společné nalezení pravdy.)
• Lidé často přikládají argumentům váhu na základě subjektivní intuice či individuálního porozumění daných argumentů a jejich silných a slabých stránek. Takto přidělená váha se může mezi lidmi značně lišit, a to i mezi lidmi téhož náboženského světonázoru. Vlastní zkušenost či zkušenost s jiným člověkem, že nějaký argument je (ne)přesvědčivý, nemůže být prvoplánově zobecňována. Závisí to na mnoha faktorech: objektivní kvalitě argumentu, myslitelově pochopení argumentu, způsobu jeho prezentace, kontextu jeho prezentace, psychologickém profilu a osobních zkušenostech myslitele, myslitelově pochopení jiných argumentů pro či proti, myslitelově kognitivních zkresleních a dalších faktorech (včetně interakcí jednotlivých faktorů mezi sebou) – mnohé z nich přitom neznáme a nemůžeme znát. Proto je těžké predikovat výsledky diskuzí.
• Pokud je napadena něčí pevně zastávaná víra, pak oponent tento útok podvědomě vnímá jako útok na sebe samého, protože člověk obvykle vnímá svou pevně vžitou víru jako součást sebe. Potom podvědomě přebírá velení pud sebezáchovy a s ním nelze diskutovat. Oponenta tedy musíme přesvědčit (také podvědomé úrovni), že pro něj nepředstavujeme hrozbu. Proto je ke smysluplné diskuzi třeba mít přirozený cit pro situaci nebo přiměřené znalosti psychologie.
• V každé diskuzi musíme nejprve vyšetřit úroveň konsenzu a argumentovat pouze a jen z těch základů, na kterých panuje konsenzus, tedy které oponent uznává. Např. s pravoslavným se shodujeme na autoritě celé Bible, s protestantem totéž až na deuterokanonické knihy, nemůžeme tedy protestantovi argumentovat na základě těchto knih. Naopak agnostik biblickou autoritu neuznává vůbec, ale může uznávat např. existenci objektivního mravního řádu nebo existenci duchovní sféry – anebo taky nemusí. Někdo jiný je přísný naturalista a společnou shodu najdeme jen na základních principech logiky. Někdo jiný může být úplný nihilista a nemusí (v teoretické rovině) uznávat ani princip bezrozpornosti. Musíme tedy mít jasno v tom, v jakých krocích se buduje náš náboženský světonázor, vystoupat s oponentem po těch krocích, na kterých panuje shoda, a potom hovořit o těch dalších. Nemá tak např. smysl argumentovat ve prospěch Kristova zmrtvýchvstání někomu, kdo pro své materialistické předporozumění principiálně odmítá existenci zázraků. Nejprve je třeba řešit onen materialismus. Nebo nemá smysl předvádět důkazy Boží existence někomu, kdo je empirista. Nemá smysl dokazovat něco z Bible tomu, kdo v ni vůbec nevěří. Nemá smysl dokazovat Kristovo božství někomu, kdo si myslí, že Ježíš neexistoval ani jako historická postava. V jiných situacích analogicky.
• Začínáme-li s diskuzí, prvním krokem musí být perfektní a současně vzájemné pochopení argumentace. Toho se dosahuje tím, že jedna strana přednese argument a druhá jej přeformuluje vlastními slovy. Potom první strana koriguje to přeformulování a druhá strana jej zopakuje. Iterace se opakují, dokud první strana není zcela spokojena s tím, jak druhá strana argumentu sama rozumí. Lze namítnout, že takto může trvat půl hodiny, než uděláme jediný krok. Odpověď je: Je lepší udělat společně jeden krok správným směrem než deset kroků každý na jinou stranu. Pokud si dáme práci, abychom společně udělali krok správným směrem, už jsme dobře zaměřeni k cíli a snáze uděláme další kroky týmž směrem. Pokud se každý bezhlavě rozběhneme, pak i kdyby jeden z nás běžel správným směrem, toho druhého nebere s sebou, což je ale smyslem celého rozhovoru. A potom už je těžké se vracet. Nejprve tedy musíme pochopit argumenty oponenta a současně se ujistit, že on chápe argumenty naše. Potom mu dáme podnět k přemýšlení v rámci jeho chápání a jeho světonázoru. Př.: Diskuze o zásadě „sola Scriptura“: Nejprve se ujistíme, že chápeme, co protestant rozumí touto zásadou, a že on chápe, jak my chápeme vztah Písma a Tradice. Potom mu dáme podnět k přemýšlení – poukázáním na inkonzistenci této zásady [podrobněji v příslušné sekci]. Jiný př.: Diskuze o morálce: Ujistíme se, že chápeme, jak skeptik chápe původ morálních norem, a že on chápe náš postoj. Potom se můžeme ptát, zda a proč považuje za nemorální např. nespravedlnost vůči jednotlivci, pokud víme, že tato nespravedlnost vposledku povede k většímu blahobytu a větší celkové sumě obecného blaha.
• Někdy je nutné odolat pokušení skočit po snadné kořisti. Pokud protestant v rámci svého „projevu“ řekne „Vy věříte, že každý papežův výrok je neomylný.“ nebo pokud ateista řekne „Věda vyvrátila, že Bůh stvořil svět na jeden pracovní týden.“, pak nemusí být nejvhodnější operativně vypíchnout tuto jednu zjevnou chybu a reagovat ve stylu „Žádný znalý katolík ničemu takovému nevěří.“, resp. „Dobrý výklad knihy Genesis to stihl vyvrátit o tisíc let dřív než věda – nepotřebujeme vědu, abychom si poradili s biblickým fundamentalismem.“, jakkoli podobné odpovědi „dobře sednou“ – oponent se totiž bude cítit ohrožen, přistižen při základní neznalosti, možná i zahanben a z diskuze se poté stává souboj, proto může být lepší hozenou rukavici hned nezvedat, nýbrž reagovat na oponentovo obecnější myšlenkové pozadí, zejména pokud je vposledku naším cílem přesvědčit oponenta, nikoli publikum. Pokud se vyjasní obecnější otázky, oponent sám nahlédne, proč jsou daná tvrzení zjevně mylná.
• Nevyhnutelný fakt, že nikdy nebudeme vědět všechno a že nikdy nebudeme dokonale připraveni na každou možnou námitku, není ani důvodem k rezignaci na studium apologetiky ani omluvou základní neznalosti vlastní víry ani důvodem pro nadměrný důraz na detailní znalosti bez pochopení podstaty a souvislostí. Obvykle je vhodné vybrat si jednu část apologetiky a na tu se zaměřit (jako např. problematiku pro-life, historicitu Ježíše, církevní dějiny, protestanské námitky proti katolicismu nebo filosofickou teologii apod.), potom pokračovat dalšími tématy. Tyto stránky přitom neobsahují a nemohou obsahovat všechny poznatky k příslušným tématům – vždyť o každém z dílčích témat, o kterých se zde pojednává, bylo napsáno mnoho knih. V této souvislosti doporučujeme uplatnit Paretovo pravidlo – většina oponentů bude používat malý počet nejčastějších argumentů. Není nutné být připraven na kdejakou sofistikovanou námitku analytických filosofů proti klasickému teismu ani každý detail o raných církevních koncilech pro diskuzi s nejvzdělanějším protestanským historikem. Obvykle stačí znát odpovědi na banální argumenty, slogany a klišé typu „Bible je pohádková kniha.“, „Bůh je výmysl a nesmysl.“, „Víra mi nic neříká.“, „Všechna náboženství říkají vlastně totéž.“ nebo „Církev je největší zločinecká organizace na světě.“. Ty se totiž z definice vyskytují nejčastěji (proto jim ostatně říkáme slogany a klišé). A na všechny takové (až na rétorické variace) zcela jistě na těchto stránkách najdete (doufejme dobré) odpovědi.